Snové pěšinky okolo Slap aneb Trail Maniacs

Propagace
Na letošní EPO TrailManiacs jsem se těšil už od loňského nultého ročníku.
Loni jsem byl unešen a v mém soukromém hlasování to byl nejlepší závod loňského roku.
Snažil jsem se závod propagovat v rámci iTB a podařilo se mi zblbnout další tři členy. Dva nakonec zmoudřeli a tak jsme do Cholína letos vyrazili jen já a Martin - Veverka Pražská.
Pravda, mimo moji náborovou akci se přihlásila i Nikie, takže za iTB jsme nakonec byli tři

Není Retro jako RETRO

Ubytování a stravování bylo z kategorie retro, ovšem je nutné uvést, že není retro jako retro. Zatímco na akci ŠUTR na Šumavě jsem zažil retro ve stylu 80. let minulého století a to včetně kvality ubytování a obsluhy, ale za dnešní peníze, tak zde na Cholíně v Hořovické chatě to bylo retro v reáliích ale i v ceně, naproti tomu kvalita obsluhy byla výrazně nadstandardní. Jsou to drobnosti, ale když je na obou stranách naladěná dobrá atmosféra, tak nikomu nevadí, že jsou pokoje malé a pro čtyři lidi, že na pokoji neteče teplá voda, že na chodbě jsou jen dva záchody. Naopak o to více si vychutnáte čistou postel, milou a ochotnou obsluhu, skvělé jídlo a samozřejmě pivo v množství přiměřeném.

Závod
Na startu nám planety přejí. Startujeme ještě za tmy na obloze krásně svítí konjunkce Venuše, Jupiteru a Marsu. Je jasno, dneska bude pěkný den.

Dopoledne se drží mlha v údolí, o to krásnější jsou výhledy z rozhledny Veselý vrch a z Drtinovy rozhledny.

Z rozhledny Veselý vrch

Z Drtinovy rozhledny

Odpoledne už je naprosto luxusní slunce to pere a můžeme si užívat krasy podzimních barev.

Cíl už je blízko

Trasa je přepychová, všechno v lese po pěšinkách, těžký a technický terén, spousta kořenů, kamení, děr, občas potok, jeden brod a spousta kopců. Značení je podle mne luxusní, organizátoři i během akce doznačují trať, když občas někde to značení záhadně v noci zmizelo. Ne že bych nebloudil, zběhl jsem si asi 1km kufr, ale to byla moje pitomost, to je tak, když člověk žvaní a nesleduje trať.
Na trase letos byla i naučná stezka na Albertových skalách - jedním slovem nářez. Nádhera ty výhledy, nádhera ty tisy, nádhera ty schody, nádhera ty kameny ... až mne z toho začaly brát křeče do lýtek. To se mi ještě nestalo, nejsem na to vybaven, ale naštěstí mne zachránil Jakub Grygar, když mi dal svoje magnésium. Moc děkuji, opravdu to zafungovalo.

Občerstvovačky byly luxusní, bylo na nich vše, co by člověk mohl potřebovat - banány, pomeranče, sýr, salám, pečivo, sůl, tatranky, čokoláda, joňták, kola, voda, a dokonce i pivo!!!

foto TrailManiacs

Organizace a organizátoři byli vynikající a zaslouží si 1*.

Po doběhu pivo, pivo, sprcha, večeře, pivo, vyhlášení, pivo a spát.

Chtěl jsem to mít pod 8 hodin, ale díky kufru z toho nakonec bylo 8:00:13 a 28. místo z 69 lidí co dokončili v limitu. Martin VP strašil s 10 hodinami, ale běžel jako vítr a v cíli byl kousek za mnou (40 min) na 37. místě.

Musím také pochválit Nikie, byla totálně semletá, ale bojovala jako lev a přes všechny negativa to dala a urvala to na morál. Klobouk dolů, takovou hlavu bych také potřeboval.






Když je akce povedená je to super, když se k tomu ještě přidá rozměr přátelství tak je to bomba. Bylo strašně moc prima, že jsem se něco tak pěkného mohl užít s velkým kamarádem VP a že jsme oba na to měli podobný náhled.

ráno se loučíme s Hořovickou chatou a odjíždíme

web závodu
report na Svět Běhu
report  Zhaly
report klacky.cz

foto já a FaceBook trailmaniacs.cz

Zase je všechno jinak

Jak už tolikrát, tak zase vědci objevili, že je to trochu jinak.

Prý euforii po běhu nevyvolávají endorfiny, ale endokanabinoidy, což jsou látky podobné konopí.

Říkali to na ČRo Plus a ti zase čerpali z časopisu Runner’s World, který se odkazuje na časopis Akademie věd USA, kde to publikovali vědci z německého Heidelbergu.

Ta zpráva, to je krása dnešních médií sama. Takže doporučuji přečíst. :-)

Já si z toho beru tento závěr

• Po běhání jsem v rauši
• Běhání mě baví možná i proto
• Co se v těle a mysli děje je složité
• Moje tělo se umí zhulit samo – no to je matroš. :-)

-           

Už se těším, až zase vyběhnu – jsem závislý a nevím, jestli se chci léčit.

foto z http://weheartit.com

ŠUTR

datováno zpětně

Plán byl takový, že po Dánsku se uvidí, zda se budu hlásit na Pradědovu 100, nebo na Šutr. Po Dánsku to sice trvalo jen 3 dny než jsem začal zase běhat, ale pocitově jsem byl nějak unavený. Tak jsem se teda týden před Šutrem přihlásil právě na něj, dokonce jsem byl tak vylekaný (nebo líný), že jsem se přihlásil jen na dvě kola. Nakonec jsem běžel tři a bylo to super.

Když jsem ten týden před akcí zkoušel rezervovat ubytování v hotelu Olympia, tak jsem dost logicky pohořel, že prý už je plno, ale prý na ubytovně je ještě místo. Neváhám ani vteřinu a objednávám jednu noc na ubytovně. Nevím proč, ale při objednávání jsem nabyl dojmu, že ta ubytovna jsou chatičky, ale vůbec mi to nevadilo, protože zkusit je potřeba všechno. Jaké bylo moje překvapení, když klíč který jsem dostal na recepci nepasoval ani k jedné chatičce. Šel jsem se proto zeptat, kde že to jako jsem ubytovaný. Slečna na recepci si nebyla moc jistá a posílala mne zpátky s tím, že to nejsou chatičky a že mám hledat ubytovnu. Obešel jsem garáž pro rolbu a Heurééka jsem na ubytovně. Z mého pohledu naprostý luxus, záchod na chodbě, sprcha o patro níž, výhled na start, všude čisto a útulno co víc si přát.

Z Prahy jsem vyrazil v pátek večer, cestou jsem nabral Lišku a Digiho v jejich šumavském azylu, tzn. na konci světa v naprostém zapadákově. Cestou na Zadov se pak kocháme šumavskými cestičkami III. třídy, protože ve tmě prd vidím, jedu opravdu pomalu a co chvíli musím pouštět místní, kteří jezdí tak, jako by trénovali na sobotní Rallye Šumava a já je tedy výrazně brzdím. Nám, ale naše pomalé tempo nevadí a klábosíme o čem jiném, než o běhu.

Do restaurace hotelu Olympia se dostaneme za deset minut devět. Kuchyně je prý jen do devíti, tak se radujeme, že to ještě stihneme i večeři. Následuje scénka jak z filmu z dob reálného socializmu. Servírka jejíž vizáž připomíná učesanou čarodějnici, chodí okolo, mračí se a ostentativně nás přehlíží, na mávání, ani slovní upozornění nereaguje. V devět dorazí druhá servírka a diví se, že u nás její kolegyně ještě nebyla. Objednáváme si hlavně pivo, ale i jídlo nakonec není problém všechno jde, dokonce i úsměv oplatí. Čarodějnice se pak mračila i na ni, až mi ji bylo líto. Po chvilce dorazí Renata a Evžen, piva na našem stolu a v našem břichu přibývá, lidé z restaurace mizí. No nakonec i ti nejzdatnější zavírají a jdou spát. Renata s Evženem ráno brzo vstávají, protože jako organizátoři musí vše nachystat.

Ráno je překrásné
Slunce vychází – nádhera a já pozoruji předstartovní přípravy z okna. Přece tady nebudu dvě hodiny čekat na start dvojkolařů, únava nikde a tak jdu na start hned. Hlásím se na tři kola. Chvíli klábosíme s Renatou a rozebíráme strategii na její Alpskou epopej. Chvíli před startem dorazí Liška a Digi, další téma je RETRO všichni jsou uneseni z ubytování. Hotel Olympia postavený 1984 je opravdu zážitek.

Na registraci je milá obsluha

Pak se odstartuje a mě čekají tři krásná kola v nádherném dni.

-          Super trať, jen drobné změny od minula

-          Super občerstvovačky, kde je vše co je potřeba

-          Super lidé všude okolo

-          Super počasí, takové teplo, až mne to zarazilo

Pak je cíl, jako odměna zlatý šutr, ale co hlavně dvě dobré duše, co mi darují své pivo. Jak to ty holky věděly, že budu mít takovou žízeň? Nádhera zhmotnělé iTBv praxi. Moc, moc děkuji.

Tady holky pivo ještě mají

a teď o něj přišly.

Následuje vyhlášení, tombola (vyhrávám čepici) a pak jedeme s Liškou a Digim zpět.  S výsledkem jsem spokojený tři kola za 7:13:30, 12. místo  tj. od loňska zlepšení skoro o čtyřicet minut.

Fotky od Digiho, pár jsem si jich půjčil. Děkuji
Web závodu